Studený prach se ve větru točí,
každé zrnko šest ramen má,
a když vychr opře se ti do očí,
jediné co vidíš je tma.
Prach taje na horké tváři,
stékaje na plátno kde utuhne,
nálady se v srdci sváří,
však dobro z toho nevztane.
Strach a pláč nosí chlad,
ten se do srdce vlil,
ikdyž si ještě mlád,
život bys smrtí mstil.
Po zimě temné bez světel,
slunce zas prozáří cesty,
a první pták co přiletěl,
přivádí sebou další hosty.
Štěstí, lásku, smích tedy žár...
Tos přeci chtěl....
