Znáte ty dny, které se nezapomínají? Většinou jsou to ty nejhezčí, na které si vzpomeneme, nebo naopak dny nejhorší v našem životě. Nezapomínáme na chvíle, kdy jsme se cítili trapně a poníženě, prožitky plné bolesti a pláče se vryjí do nás, protože se k nim nikdy nechceme vracet. Jsou spojeny s těžkými chvílemi, které nás poznamenávají na celý život. Naopak již zmíněné chvíle štěstí si toliko nepamatujeme, pokud si je nepřipomínáme s někým, s kým jsme je zažili. Pokud nemáme žádné upomínkové věci na chvíle štěstí, je schono to zlo v nás zastínit veškeré zmínky o dobru v našem životě a mi zůstaneme v temnotě, sami.
No jo, je to těžký! Tohle si říká zpousta lidí, jenže zlé věci si většinou dělají právě lidé navzájem. Udělali jste někdy někomu něco zlého? Já ano a nejednou. Často na to vzpomínám a stydím se za svoje hnusoty života, za nelidské chování k ostatním. Ale to udělal téměř každý z nás, třeba mohlo jít o nedorozumění, nebo z jiných příčin jsme každý schopen ublížit druhému. Někdy mi přijde, když tak zavzpomínám, že jsem na to promovaná mistryně. Když už chci někomu ublížit (ačkoli se za to později stydím) promyslím vše do posledního puntíku. Hodiny si představuji, jak mu ubližuji, až se z toho takhle dostanu. Sama dneska dokonce vím, že bych to nikdy neudělala, ale v tom druhém světě se vykřičím, uhodím tu osobu a vysvětlím jí to, a pak už v realitě tu potřebu nemám. Nakonec již dneska se "většinou" vyvaruji tomu, abych někomu ublížila, protože se ovládnu, nebo si to vybiju doma na pytly se štěrkem.
Zkuste si někdy taky svoje emoce vymlátit ve snění, protože tak nikomu neubližujete a podle mě to má stejný efekt. Potom si můžete před tu osobu stoupnout bez přehnaných emocí a důvod, proč se na ni zlobíte jí vmetnete do obličeje a zachováte si svoji tvář. V případě konfrontace víte co máte dělat, že?
Nevíte?
Vždyť jste ho předtím trhali na cáry ve svých představách, co je teď jinak?
Já si myslím, že to zvládnete stejně jako já :o)
Snad
Ahoja :o)
