Mezi drsnou kůrou stromů,
se válý mlhy cáry,
a ve zvuku těžkých hromů,
jsou vidět staré máry.
Voda padá bezpřestání,
na její tvář šedavou,
v očistci jí čeká prožívání,
dnů s myslí schátralou.
Hledíš do její tváře,
a věříš, že o nevěstu se jedná,
však nevěř tváři lháře,
pouhá nevěstka jedna.
Bez pohřbu a bez lítosti,
zde ponechána byla,
zbydou tu jen šedé kosti,
jakoby nikdy nežila.
