Nejsem budhistka, ale včera večer jsem ležela v posteli a přemýšlela. Měla jsem oči pod páskou, aby jakékoli světlo nezhoršilo můj zánět v levém oku. Teď jsem vidět nepotřebovala, a tak páska zakrývala obě oči. Často propadám zvláštním představám, určitě to znáte. Někdy myslím dosti do nudoucna kde počítám s nějakou změnou. Třeba bych přišla o nohy. Co bych sakra dělala? Vyrovnala bych se s tím? Žila bych si spokojeně svůj život?
Včera jsem si představila, jaké by to bylo přijít o obě oči. Marně jsem hledala telefon, kapesníky, nebo kapky do očí. Naučila bych se tak žít? Myslím si, že naučila, ale nebylo by to jednoduché. Často bych byla smutná a nespokojená, ošklivá na lidi co mám ráda. Představila jsem si sebe, jak učím v nějaké normální škole (chtěla bych být učitelkou, když studuju to Pedagogické Liceum) a snažím se srovnat si pořádek v hodině. Nevidím co děti dělají. Může to zajít tak daleko, že po mně budou házet věci, protože přece nevidím kdo to udělal, nebo si nějaký žák stoupne do chodbičky mezi lavice, sundá kalhoty a předevšema na mě ukáže své pozadí. Já z toho sice nebudu mít duševní ujmu, ale tohle povolání bych asi bez očí nezvládla. Hlavně co se testů týče by to bylo velmi obtížné, ale vymyslet by se to dalo.
Potom jsem si uvědomila, že bych již nikdy neviděla jak vypadám já a moji nejbližší. Neviděla bych krásu, kterou toliko miluji. Neuviděla bych již nikdy východ slunce nad Doupovskými horami. nikdy bych již nepohlédla na krásu mého Štěstí. Nemohla bych pohlédnout na věci a přemýšlet o nich tak, jak to dělávám dnes. Nemohla bych vidět krásy stromů a květin, hmyzu, plazů, hloubku psích očí, nikdy bych již nepohlédla z okna na zasněžený svět, který se třpytí pod dotekem slunce, nikdy bych neviděla tenmotu starých lesů a hvozdů a zvířat, které zde žijí. Nemohla bych stopovat srny, laně, divoká prasata až na jejich oblíbené pastviny. Byla bych na vždy ve tmě, která by se rozsvícením svíčky neprotrhla.
Ti, kteří o zrak přišli během života, závidí těm, kteří zrak nemají od narození a zároveň je litují. Protože nikdy neviděli krásy světa, a proto nemohou být tak stýrání, protože neví o co přicházejí. Mohou jen snít o tom, jaké by to bylo vidět. Možná se jim zdají sny kde vidí. Stejně tak by byl sen posledním místem na světě, kde bych viděla svět takový, jak jej znám teď. Překrásný a plný barev, které dokáží proměnit můj pochmurný den v ten nejkrásnější, či naopak.
Miluji své oči, protože mi dovolují dívat se na svět. Miluji svoje ruce, protože se nimi mohu dotýkat reality, kterou za realitu považuji, miluji svůj sluch, kterým vnímám barvy hlasů, zpěvu ptáků. A miluji svoje srdce, protože milovat můžu jen skrze něj, a milovat musím i když oči mít nebudu, nebo kdybych jich měla padesát, protože bych jinak nežila.
A k čemu by mi byly oči, kdybych nežila?
Hyjenarda (o)
