S mojí Láskou jsme spolu poprvé jeli na hory. Já si vzala svojí obvyklou výbavu a moje Štěstí si v půjčovně vybrala celou výbavu. Na vleku jsme byli první a také jako první jsme ten den jeli po sjezdovce. Já jsem si hrála a blbla, prostě si užívala jak se dalo. Bylo mi líto, že jsme sebou neměli žádnou elektroniky, žádný foťák ani kameru. Byli jsme na sjezdovce celé dopoledne až do půl dvanácté. Našla jsem nám malý velký skokánek, který jsme potom sjížděli skoro pokaždé. Jednou to neustála moje Láska, já to neustála vícekráte, nebudu psáti kolikrá...
Chtěla jsem najít další cesty lesem, a proto jsem následoala jednu stopu lyžaře, ačkoli jsem měla tušení, že to zle dopadne. Mezi stromy nešlo zabrzdit, stopa se otočila po chvilce zpět na sjezdovku téměř v úhlu devadesáti stupňů (na prkně jsem takhle zabočit nemohla. Mezi stromy se mihotaly obličeje lidí, kteří se tvářili poněkud zděšeně mým výkonem. Nakonec jsem hodila držku, čímž zabrzdila. Potom jsem se dobelhala zpět na sjezdovku a dojela posledních sto metrů. Podobné partyzánské výpady jsem již nepodnikala.
Po pauze jsme si ještě párkrát sjeli a jeli dom. Byli jsme stahaní a unavení... Potkala jsem tam však bývalého studenta mojí střední školy, který mi pověděl něco o oboru na který se hlásím, protože on je na něm již dva roky. Byla jsem za to moc ráda a potěšilo mě to. Už nemám takový strach z vysoké školy a to je pro mě důležité.
Ahoja :o)
