Z čeho jsou usoukány vlákna snů? Proč jsou tak zkutečné a proč nás dokáží pohltit a dát nám pocit, který v našem světě nenajdeme?
Sen vychází z nás, a protože my sami sebe známe nejlépe, víme čeho se bojíme, co nás těší a co nás bolí. Sen, protože je tvořen z našich vzpomínek, představ a pocitů, přesně ví na kterou nit udělat uzlíček, kde provést šmik a kde přitáhnout. Takový sen je opravdu totožný s řemeslem švadleny. Z kusů látky se za pomoci nití a ostré jehly sešije buďto něco krásného a teplého, či ošklivého, co nesplní nikdy svůj účel.
Mně se od mala zdají jen a pouze ošklivé sny. Pokud se mi zdá nějaký hezký, je to tak vyjímečné, že mi přijdou až absurdní. Zvykla jsem si na to, že sen je doba, kdy se musím něčemu novému naučit a to způsobem, který není v našem životě možný. Někdy sním, aniž bych spala, stačí jen zavřít oči a ponořit se do míst, která věrně znám. Potkávám zlé lidi, kteří ubližují jiným, nebo ubližují mně. A já horečně přemýšlím, jak to udělat, aby to dopadlo "dobře".
Sedím si tak ve škole vedle svého spolužáka a maluji si podivné kruhy do sešitu. Stínuji je, jde o krezbu propiskou, ale i tak je hezká. Jenže ve zkutečnosti ani nevím, že jsem něco takového dělala. Ve zkutečnosti jsem šla cestou z nádraží domů a tam dva chlapi otravovali jednu dívku. Vzali jí tašku, do které potom kopali a vysypali z ní učebnice. Při pohledu na tohle ve mně roste vztek. Pomalu se blížím k nim. Oni mě vidí a nic si z toho nedělají, protože holka jako já by jim sotva mohla něco udělat, ještě když je sama. Pomalu po cestě sundavám tašku svou a pokládám jí na zem zhruba dvacet meterů od místa šikany. Dávám si ruce do kapes a nahmatávám klíčenku. Jdu k nim blíže a trochu nahlas, aby vůbech slyšeli volám: "Co to děláte?"
"Vypadni!"
"To se tě netýká"
jemně se pousměji a udělám dva kroky blíže "A co když jo? Co když je to moje kamarádka?"
"Ta nemá kamarády! Nepleť se do toho!"
Možná, že ta holka kamarády nemá, možná si to zaslouží, možná je zlá, ale tady dva chlapi derou malou holku a to zprávné není. Zprávné je zajít za rodičemi, promluvit s učitelkou, nebo si s ní rozumě promluvit, ale tohle nezapadá do mých obvyklích modelů chování "Nechte jí bejt, nemáte žádný právo ničit někomu věci. Vypadáte jak dva úchyláci, kterym to dělá dobře!"
Oba přestanou. Jak mužům poukážete na "koule" je to zlý. Ale splnilo to svůj účel, obrátili pozornost na mojí osobu. Dívka si pomalu se vzliky pozbírává stránky z rozervaného sešitu s otisky bot přes všechny řádky. Ta její taška je už starší, buď jí rvou takhle pravidelně, nebo to nemá doma v pořádku.
"Takže nám to dělá dobře, jo? A co dělá dobře tobě? Máme to jít zjistit?"
pokrčím rameny a nasadím výraz plný očekávání. Rozejdou se ke mně. Je po dešti, proto taky školní výbava té holky nevypadá nejlíp. Dělí nás zhruba deset metrů kaluže. Tady nechci, aby ke střetu došlo, mohla bych se namočit, proto lehce couvnu vzat ke své tašce a pomalu vyndám ruce z kapes. Konec klíčenky provlečený pod prostředníčkem, ale klíče jsou stále v kapse, a že jich na svazku není málo. Když vidí, že ucouvnu, jeden se zastaví a zasměje se. Otočí se k holce a začne jí nadávat. Tedy počet se zredukoval. Jeden na jednoho, to už je lepší.
Druhý naopak přidá, asi kdybych chtěla vzít roha, ale to já neudělám. Mám strach, buší mi srdce a zděška dýchám. Hormony se mi lejí do těla a dělají divné věci. Když už je tak blízko, že mu můžu počítat neoholené vousy, postavím se k němu boke, abych mu ukazovala co nejmenší plochu svého těla a on neměl o moc příležitostí zasáhnout. Už se napřahuje, aby mě praštil. Jsem tak viděšená, že mi to přijde jako věčnost. Takže v hustém vzduchu, který mi teď připomíná vodu, se zablesknou kovové plíšky. Chlap nestačí změnit výraz a už se potácí zpět ke kaluži a rukama si kryje obličej. Mezi prsty se rojí krev, nečekala jsem, že klíče budou mít tak dobrý účinek. Klíčenku si obtáčím kolem kloubů, až mi zbyde jen kus šňůry protažený mezi prsty a nzěj trčí do všech stran ozubené čepelky značky FAB a jedna od Citroënu rodičů.
Než dá dlaně pryč z řezných ran, přiletí mu na krk mířená rána touhle pěstí a pak chlap po zádech padá do kaluže. Druhý stojí a doslova čumí. Je menší, než jeho společník, dokonce menší než já, je to zavalitý malý posměváček, takový ten co sebou tahá takovou gorilu, kteoru jsem právě skolila. Jsem nepříčetná a kopu ho nazemi do žeber. Nechci aby vstal, protože mám strach. Je to fakt gorila a já mu nechci dát žádnou příležitost. Ještě jednou ho kopnu do obličeje. Beru tašku. Spouštím klíče podél těla a jdu k tomu druhému, teda spíše skoro běžím. Pořád mohl něco udělat, ale když jsem byla na tři metry začal utíkat. Začala jsem na něj řvát, že je srab a ať se mi neplete do cesty.
Beru holku pod křídlo, je o něco mladší než já, tak osmá třída. Táhnu jí k sobě domů, tda spíše k rodičům. Tam zjistím, že není v 8. třídě, ale v prváku na středí ekonomické škole. Do první třídy šla dřív, proto vypadá a taky je mladší. Bydlí na vesnici kousek odtud. Jezdí vlakem ráno sem a večer zase tam.
"Ale vždyť já jezdím busem?"
"Co? Ne to já nic." říkám spolusedícímu. Zvoní a já si balím a jdu z učebny. Loučím se s ním a cítím se, jako bych to opravdu zažila, jako bych tu zkušenost měla...
A taky jí vlastně mám.
a co vy? Co se zdá Vám?
