Ano, je tomu tak dámy a pánové, mám Uzumaki v oku. Krev ve spojivce se pomalu šíří a zatáčí se kolem mé panenky a vytváří tak spirálu, tedy uzumaki. Je to super pocit, možná mi oko zrudne celé a já se stanu první nositelkou zkutečného sharinganu. No nebylo by to bezva?
Jsem doma, smutná a osamělá. Dělám vše co se dá, ale potřebovala bych společnost. Včera večer mi volal Mahob. Chtěl se sejít v čajovně, ale já s tím okem nemůžu z domu, nebo bych aspoň neměla, protože odraz světla od sněhu mi ten zánět hrozně zhoršuje. Měla jsem z něj pocit, že mi nevěří, přece to nemůže být tak vážný. No, jenže je. Víte, byla jsem si v úterý vyřídit potřebné věci do školy (praxe, klasifikace, docházka) a potkala jsem jeho maminku, která mu nejspíše řekla, že mě viděla. Náš telefonát probíhal asi takhle...
"Ohajou Hyjenarda, copak děláš?"
"No, já jdu teď spát."
"Cože? Pojď do čajky a nedělej, že nemůžeš. Spát....."
"No, ale já opravdu nemůžu, jsem docela dost nemocná."
"No, a hlavně že ráno do Otovic si mohla, co?"
"Ale to jsem si šla vyřídit praxi, předtím než odpadnu."
Jo, jo, neřeš to. Tak čau."
"Ahoj"
Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nějak se to nedalo. Nevěřil mi. Asi to bude tím, že moje články nečte, což mu nemám za zlé, ale neví vůbec co se děje. Už od pátku minulého týdne se zmiňuji o zjevení té hnusné nemoci a on mě má za lhářku. Cítím se fakt dobře.
Odpoledne jsem volala svojí Lásce, která měla moc dobrou náladu, až jsem měla pocit, že by mě raději neslyšela. Taky doma marodí, nejspíš chytla mojí chřipko-angínu. Řekla mi, ať jí zavolám večer. Nevolala jsem. Poslala mi SOS a já jí zavolala zpět. Moje Láska a její sestra se jako vždy smáli a moc dobře byvili mojí unylostí. V tu chvíli jsem byla pěkně načatá od Mahoba, mimo jiné jsem před sebou měla střeva šestikilového dráťáku a snažila se odšroubovat zesilovač, který měl jednu čtvrtinu váhy přístroje. Byla jsem takdivně naštvaná, když volám odpoledne, mám pocit, že se mnou nechce mluvit (což byla pravda) a večer je tak hrozně happy, až to bolí. Proč? Protože byla vedle sestra? Proběhla tam myšlenka: "Hele ségra, podívej se co doma mám," nebo něco podobného?
Začínám z hluboka dýchat. Samota a poloslepost mi leze na mozek. Proč jsem vlastně tak hrozně naštvaná? Proč si všechno tak beru. Jindy bych mávla rukou a řekla si něco ve stylu: "No jo, zase má blbou náladu" nebo "Hm, je taky nemocná..." ale to teď tak není. ALE! Nedávno jsem vedla hodinu psychologie a měla připravenou problematiku Laterality a přeučování leváků. Já jsem (co si budeme namlouvat) taky dost levá. Třeba držím pálku v levé, dribluji levou a mám silnější levé oko než pravé, jenže teď se levým okem juknu leda na to, jak si do něj nanáším očí mast, abych si ho tak zalepila na další půlden a jukala jen pravým.
Co to znamená? Když někoho přeučujete, třeba leváka na praváka, je prokázáno, že se objeví neklidnost a nevyrovnanost. Lidé, kteří se leváky narodili, prostě leváky jsou. Jejich pravá hemisféra je řídící a nemůže tomu být jinak. Poku budete nutit takového člověka, aby psal druhou rukou, kopal druhou nohou, nebo koukal druhým okem, může se stát, že se objeví neklid, poruchy chování a někdy i koktavost.
Takzatím jsem se zakoktala jenom jednou, už ani nevím před kým, ale zásek to byl slušný. Poruchy chování jsou už tady a neklidnost? Snad Vám napomůže příklad mých nálad v tomto videu.
Přeji hezký den (o)
