Před časem jsem napsala do svého deníčku zprávu, ale neuveřejnila. Přišlo mi to tak zbytečně radikální, měla jsem strach, že se něco semele, jenomže já už nemůžu dál a tak jsem něco udělala. Odštípla jsem jsem od sebe kus, který hřál i studil, který ranil i hojil, který proti mně zbrojil, ale i za mě bojoval. Ach ta bipolarita osobnosti. Tohle jsem napsala, když mi bylo už všechno jedno, když jsem brečela jak želva, když jsem si myslela, že bude konec všeho, ale nakonec jsem to zrušila, nezveřejnila a schovala to hluboko v sobě. Ale teď už není potřeba zakrývat ostrá slova, a proto Vám je tu vystavím. Oba mé články, které jsem si napsala pro sebe, jsou odrazem mých běsů a strachů, proto nemusí být zkutečností, ale pouze jen obrazem vytaženým z mojí duše. Čtěte a hledejte pravdu i lež, dobro i zlo, protože k sobě neodmyslitelně patří.
Deníčku... tolik bolesti nosím ve svém srdci. Mám pocit, jakoby mi je někdo napumpoval strachem a zoufalstvím. Proč na světě je tak málo lidí, kteří uznávají desatero, které je tak prosté a přitom vystihuje všechny zákony společenstva. Proč lidé kradou, vraždí se a dále nestoudně hřeší? Proč lidé nemohou své duši, svým touhám říci ne? Já jsem také jen člověk a udělala jsem několik hříšných věcí, ale jak může někdo převracet zákony, které jsou člověku od přirozenosti dány. Kdo si může dovolit tvrdit mi do očí, že duše nepatří k tělu, ale jsou každé zvlášť? Kdo si může dovolit tvrdit, že je nepřirozené někoho milovat tělem i duší a patřit pouze jemu, člověku, který zas patří Vám.
Je mi zle, zle z lidí, kteří neovládnou své libido, lidé, kteří potřebují více mužů, nebo žen k tomu, aby byli spokojeni. Jsem znechucená lidmi, co považují sex za sport, za chvíli při které se spotí a snaží se porazit toho druhého. Jsou mi odporní, hnusní slizové, kteří své tělesné tekutiny mísí s čím se namane. Jsou šiřiteli pohlavních nemocí a táhnou se za nimi jejich společníci, tedy bolest a strach. Strach z toho, že lidé kolem nich snad začnou uvažovat, jestli na tom není trocha pravdy? Vždyť zvířata se spolu páří, netvoří ucelené páry, které vydrží na celý život.
Jenže uvědomte si, že mi lidé nejsme zvěří, ale jsme bytostmi na jiné úrovni, které i kdyby byly napůl zvířaty by měly usilovat o to být lepší než ona. Chci stálost a pevnost, hledám oporu a bezpečí, kterému můžu věřit, chci důvod k životu.
Nechci se bát toho, že člověk, kterého miluji mi zničí život tím, že oba onemocníme, nechci si jednoho dne uvědomit, že jsem vlastně uplně sama, protože on je jinde s někým jiným. Ať táhnou takový lidé pryč, protože jsou zlý a nebezpeční. Nikdy již nechci k někomu takovému zahořet citem, nikdy již nechci, abych si domu přivedla takové zlo!
"Mýliti se je lidské, odpouštěti je božské."
Děkuji Vám... Hyjenarda
Mám Vás ráda...
Tenhle zápis jsem psala v slzách s neskutečnou bolestí, ale dala jsem jej do šuplíku, neuveřejnila ho, ale ta slova se mi převracela ve snech bezpřestání. Bolí to hrozně moc, jako střepy, které jsem spolikala a teď se hrnou mezi žebry ven.
Pak přišel den, kdy jsem se propadla na samotné dno a začala psát text, který jsem si myslela, že tupo mně zbyde. Jenže nakonec místo toho, abych si zle ublížila, šla jsem s Mahobem ven. Zachránil mě, jinak bych tu už asi nebyla. Neměla jsem žádnou úctu k sobě a nikomu. Tak čtěte a pozorně. Přemýšlejte nad pravdou a lží.
Uvažuji nad životem, nad jeho jednotlivostmi a docházím k závěru odpudivému a nelibému pro každého z nás. Přemýšlel jsem nad smyslem života ve společnosti dalších lidí. K čemu je důležité mít kolem sebe jiné lidi, kteří jsou tu snad někdy pro pobavení a sdílení citů, jako láska či nenávist. Však uvědomil jsem si, že pokud by byl člověk, který nikdy nepoznal přátelství a rodinné bezpečí, nikdy nemohl potřebovat k sobě někoho dalšího, byl by z něj stroj. Neznal by komunikace s jinými, neznal by lásky ani nenávisti. Řídil by se základními potřebami života a o ničem jiném by jeho život nebyl.
Přemýšlím, že bych chtěl být takovým člověkem, který nezná lásky a nezná přátel, který jen celý den dělá vše proto, aby se dožil toho dalšího. Vždyť člověk k životu nepotřebuje nic krom tepla, vzduchu a jídla. To není problém sehnat, však to dobře víme. Podle mého vše ostatní je nadbytek, který je nanicovatý a zbytečný. Iluze našich citů a dalších potřeb vychází ze zhýčkanosti našeho druhu. Dle mého by měl člověk mít jen toho, co potřebuje a více nežádat. Potřebuji přátel? Ne. Potřebuji partnera? Ne. Potřebuji jídla? Ano. Potřebuji vzdělání?... potřebuji jen Takové abych přežil. Myslet v tomto ohledu na sebe je v dnešní společnosti sobecké, jenže co by bylo sobeckého na člověku, který nic nemá? Proč celé dny chodíme, tvoříme, děláme, pracujeme, fintíme se, vyvařujeme, spotřebováváme? Proč? Já nevím, je to příjemné, ale k čemu to je? Jsem ve stavu, kdy z toho nic mi není důležité, jsem ve chvíli, kdy chci být pouhým strojem, který dělá jen tolik, aby přežil. Což život není právě o tom dožít se zítřka? A k čemu tedy potom život je? Má smysl se tu pachtit s živou mrtvolou, která celý život pile, žije, tvoří, spotřebovává a dělá vše možné jen proto aby nakonec jen zhynula, jako miliony tvorů před ní? Není to naprosto zbytečné? Co kdybych teď šel a zabil se? Ano, lidé se kterými mám nějaké pouto by byli smutní, ale museli by se pachtit dál svými životy až k samotné smrti. Chci dojít konce, chci poznat tu bezbřehou nicotu do které se propadám svojí duší. Chci se stát strojem, který nic nepotřebuje ze světa dnešních „lidí“. Ze všeho toho pachtění, toužení, snění a plýtvání vznikají jen bezmyšlenkovité a nebezpečné věci, zbytečnosti, vraždy a znásilnění, které jsou způsobené chtíčem, který je tak odpudivý a hnusný ve své podstatě. Proč nejsme spokojeni s tím co máme? Proč toužíme mít stále víc a víc? K čemu je nám tolik zbytečností?
Život je podle mého něco úplně jiného, než to, co lidé dnes hledají a neváží si toho co mají!!!
Prosím Vás o to, aby jste po přečtení těchto řádků nezůstávali sami. Zavolejte rodině, nebo jděte mezi přátele. Kdybych zůstala sama, byla bych si něco provedla, protože ve chvíli zbytečnosti si lidé ublížují nejčastěji ať vzájemně a nebo přímo osobně.
Prosím, žijte a snažte se žít dobře. Ahoja :o)
